Bedřich Konařík-Bečvan

Bedřich Konařík-Bečvan (vl. jm. Bedřich Koňařík) se narodil v Halenkově a zemřel v Praze. Po valašskomeziříčském gymnáziu studoval bohosloví v Olomouci a v r. 1903 byl vysvěcen na kněze. Jako kněz působil na různých místech. V Kunčicích pod Ondřejníkem založil protialkoholní léčebnu, kde byl v letech 1909-16 prvním vedoucím. Jednalo se o první zařízení tohoto druhu u nás i v celém Rakousku-Uhersku, činnost zde byla ukončena v průběhu války r. 1916. R. 1922 odešel jako farář na odpočinku do Prahy, kde se stal poradcem v protialkoholním referátu ministerstva zdravotnictví a r. 1923 byl jmenován ředitelem abstinenční léčebny v Tuchlově u Teplic-Šanova.

Napsal odbornou práci s názvem Léčení alkoholem u nás a v cizině. Cenný je jeho Bibliografický přehled protialkoholní literatury (1940). Náměty pro svou literární tvorbu volil z Valašska a zobrazoval výjimečné, chorobné postavy v povídkách – např. povídka Dalila (1906) a ve sbírkách povídek Judita – Kresby z východní Moravy (1917) a Nedobrý – Kresby z Valašska (1919). Je také autorem divadelní her Marnost nad marnost či Legenda (1923). Autobiografické rysy má román Hospic u zlaté hvězdy (1922). Další jeho díla jsou např. Emča detektiv (1933), nebo novela Sestry smrti (1937). S Milošem Kašlíkem spolupracoval na tvorbě dialektologického Valašského slovníku a jeho blízkým spolupracovníkem byl i malíř Ferdiš Duša, který ilustroval jeho knihu Nedobrý (1919) a pomáhal mu i v terapeutických dílnách.