Dětství prožil na růžeckých pasekách, po smrti otce se staral o živobytí, ale chalupa a pole byly zadlužené a tak o ně přišel. Dostal se ke kovářskému řemeslu a ke křivačkářství. Po 2. světové válce si postavil vlastní chaloupku na Dušné, kde měl i vlastní dílnu. Mimo to byl zaměstnancem Okresní správy silnic, kde pracoval až do důchodu.
Při výrobě křiváků dodržoval starý technologický postup, krňka (ostří) byla vykována do podoby vrbového lístku, na výrobu klátku používal trnkové, jasanové nebo třešňové dřevo. Každý jeho křivák byl originál, nejznámější byly tzv. křiváky sprašné – uvnitř měly malé křiváčky, věrné kopie velkého.
Text: Valašsko: vlastivědná revue. 2006, č. 17, s. 48-49.
Další informace: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě: A-Fi. Valašské Meziříčí: Valašské Athény, 2009, s. 95.
URBACHOVÁ, Eva a Joža ORSZÁG-VRANECKÝ. Křiváčkářství na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum, 1976, 74 s.
VETCHÝ, Jan. Josef Eliáš poslední růžecký křivačkář? Valašsko: vlastivědná revue. 2006, č. 17, s. 48-49.