Pavla Homolková-Křičková

Pavla Homolková-Křičková se narodila v Kelči v rodině nadučitele Františka Křičky jako nejmladší ze tří dětí. Bratr Jaroslav Křička (1882-1969) byl známým hudebním skladatelem, mladší Petr Křička (1884-1949) byl básník. Po smrti otce se rodina přestěhovala do matčina rodiště – do Maršovic na Vysočině. Pavla kromě literárního i hudebního nadání zdědila po otci i lásku k učitelství a po absolvování Dívčího učitelského ústavu v Brně pracovala jako učitelka v Přerově a v Brně ve Vesně. Své vzdělání si rozšiřovala studiem na Vyšší škole sociální v Praze.

Vedle pedagogické činnosti byla činná v i České zemské péči o mládež na Moravě, psala do Lidových novin, spolupracovala s Československým rozhlasem a vydávala verše, z nichž řada byla zhudebněna – Leoš Janáček se k inspiroval k symfonické básni Dunaj její básní Utonulá. Je také autorkou dvou brožur Horácké nářečí, které mají národopisnou hodnotu. Během 2. světové války, kdy jí hrozilo zatčení gestapem, se i s manželem odstěhovala na Hutisko-Solanec, kde se věnovala vlastivědné práci – sbírala a zapisovala valašské lidové písně, které secvičila s národopisnou družinou. Pro děti napsala veršované knihy O Megeře a Na Poskle. Po válce se i nadále zapojovala do kulturní činnosti, sestavovala rozhlasová pásma, hrála divadlo a ke stému výročí položení základního kamene Národního divadla napsala divadelní hru Kámen z Radhoště. Byla neúnavnou organizátorkou kulturního života nejen na Hustisku, ale i v Kelči či ve Frenštátě. Zemřela v Novém Městě na Moravě.