Miloš Jirko

Miloš Jirko byl český redaktor, básník, knihovník a překladatel. Narodil se v Němeticích v rodině učitele. Při studiích na gymnáziu ve Valašském Meziříčí (1911-19), které byly přerušeny vojenskou službou v první světové válce, se seznámil s dalším z básníků generace ovlivněné Jiřím Wolkerem – s Bartošem Vlčkem (1897-1926), s nímž založil Literární skupinu. Do r. 1923 studoval moderní filologii, češtinu a filozofii na Karlově univerzitě v Praze a poté v Bratislavě, kde r. 1924 získal doktorát. Patřil k Moravskému kolu spisovatelů. V letech 1925-30 byl redaktorem kulturní rubriky deníku České slovo, v letech 1930-48 byl zaměstnán v Ústřední knihovně hlavního města Prahy, ovšem s výjimkou let 1940-45, kdy byl vězněn v koncentračních táborech a věznicích (mj. Pankrác, Drážďany, Berlín, Gollnov, Štětín, Kaisheim, Straubing, Landsberg) za účast v domácím odboji. Zkušenosti z pobytu ve věznicích promítl do svého sbírky Hvězdy a pouta. Po r. 1948 byl spisovatelem ve svobodném povolání. Přispíval do Cesty, Června, Kmene, Hosta, Severu a východu, Lumíra, Lidových novin a k jeho nejbližším přátelům patřili M. Heřman, M. Holas, F. Hrubín, A.M. Píša a B. Vlček. Zemřel v Praze.

Jeho poezie je poznamenána senzualismem. Je autorem básnických sbírek Zraje réva (1932), Hvězdy a pouta (1950), Hořící šalvěj (1959) a cestopisných črt, např. Modrý jas (1936 a 1939). Ve sbírce vzpomínkových fejetonů Sedmero zastavení (1935) vzpomíná, jak spolu s Bartošem Vlčkem zakládali v Přerově časopis Host. Překládal prózu z němčiny, méně z angličtiny, část překladatelského díla spadá do období před r. 1945. Valašské Meziříčí je dějištěm povídek v knize Vyloupené milování (1924), melancholické básně v próze vyšly pod názvem Vraždící pianola (1928).