Mika Surýn

Pseudonym Mika Surýn ukrývá písmáka Josefa Chmelaře, známého též jako Pepa Bílovský. Pocházel z liptálských pasek „v Lopuníku“ čp. 241, též se tam říkalo „Na Bílé“.  Jeho rodiče Rozálie (roz. Smilková) a Jan Chmelařovi měli pět synů: Jana, Karla, Josefa, Pavla a Františka, bratr František Chmelař byl známý malíř, otec Jan muzikant. R. 1946 se Chmelařovi odstěhovali do Dolního Domašova v Jeseníkách. 

Dětství strávil tichý Josef uprostřed hluboké valašské přírody mezi katastry Liptál a Seninka. V Praze se učil kuchařem, kvůli těžké nemoci však nedostudoval, v brněnské nemocnici v mu zachránili život, ale zůstalo mu tělesné postižení, kvůli kterému a měl invalidní důchod. Přivydělával si psaním, později pracoval v invalidním družstvu Meta a jako šatnář v hotelu Slovan v Jeseníku. Rád fotografoval a sbíral samorosty a kaktusy.

Půvabná vyprávění v čistém valašském nářečí publikoval pod pseudonymem Mika Surýn v regionálních časopisech Naše Valašsko, Dolina Urgantina a Valašsko – např. Jalovčí (1946), Čmeláci (1947), O Machuťovej húře (1948), O senínském máju (1948), O žernových pagáčkoch a bludném kameni na Soláni (1948), O příchodu ovcí na salaš (1949), Čogavci (1949), Aby chalupa neplakala (1949), O jedných záletiskoch (1949), Pečeňáky (1951), Stínání mája (1953) ad. Kratičké povídky jsou mistrovsky zkompované a lze je zařadit mezi klasiky literární tvorby v nářečí.

Josef Chmelař se znal i s Janem Kobzáněm a jméno Mika Surýn nese hlavní postava v knize Oldřicha Šuleře Na srnčích nohách (1966), jejíž děj se odehrává na území Liptálu za 2. světové války.

Některé jeho vzpomínky jsou zveřejněné ve sbornících Od ogarů po staříčky (1998-2003) a Seninka – 500 let obce na Valašsku (2000). O úplné sebrání jeho díla se zasloužila Radka Křivová v knize Sbírka povídek z Valašska liptálského rodáka Josefa Chmelaře (2025).