Jarmila Glazarová

Jarmila Glazarová se narodila a prožila rané dětství na Malé Skále (u Turnova), kde byl její otec správcem velkostatku. Když byl r. 1910 penzionován, celá rodina se přestěhovala do Prahy. Jarmila Glazarová zde do r. 1916 navštěvovala německou měšťanskou školu, avšak r. 1917 ztratila oba rodiče a spolu se sestrou Irenou osiřely. Nalezly útočiště v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku, kterou Glazarová po skončení války vystudovala. Po krátkém nevydařeném manželství s Ludvíkem Vaňkem, správcem malotřídní školy v Josefovicích (sňatek r. 1923), se r. 1926 se provdala za o 29 let staršího MUDr. J. Podivínského, se kterým žila v harmonickém manželství.

Když r. 1934 ovdověla, odešla k sestře do Prahy a pracovala jako telefonistka a písařka. V té době se také začala věnovat literární tvorbě, ve které brzy dosáhla úspěchů, což jí umožnilo se stát spisovatelkou z povolání. Jako pseudonym si zvolila jméno po otci. Po 2. světové válce se politicky angažovala, mj. byla jako velvyslanecký rada v Moskvě (1946-48) a v letech 1954-56 byla poslankyní Národního shromáždění. R. 1959 byla jmenována národní umělkyní. Vystupovala i v procesu s Miladou Horákovou, za což se v 60. letech omluvila. Přispívala do řady periodik a na náměty jejích děl bylo natočeno několik filmů. Zemřela v Praze.

V letech 1938-44 navštěvovala Horní Bečvu a sbírala zde materiál pro svou tvorbu – valašskou tematiku lze nalézt v souboru krátkých próz Chudá přadlena.