Emil Solařík

Emil Solařík se narodil v Rožnově pod Radhoštěm v rodině keramického malíře Karla Solaříka st. (1893-1960), jeho bratr Karel Solařík ml. (1915-2007) byl akademickým malířem. Po Obecné a Měšťanské škole v Rožnově pod Radhoštěm studoval v letech 1936-40 na Koedukačním učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí. Poté pracoval dva roky jako laborant v olomouckém fotozávodě a soukromě studoval u sochaře Hladíka. R. 1942 začal studovat sochařství u V. Májovského a K. Hofmana na Škole umění ve Zlíně.

Studia musel přerušit kvůli totálnímu nasazení a v témže roce vážně onemocněl a byl téměř celý rok hospitalizován. Umělecké vzdělání zakončil v ateliéru sochařství u prof. K. Dvořáka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. R. 1947 se oženil s Filomenou Anderlovou, se kterou měli dvě dcery, a od r. 1949 působil v Ústí nad Labem.

Věnoval se pracím pro architekturu, pomníkové a portrétní tvorbě a keramice. Převažovaly v ní figurální kompozice s tématikou rodiny. Okrajově se zabýval také scénografií a spolupracoval s Beskydským divadlem v Novém Jičíně. Později přešel kvůli zdravotním problémům ke komorní plastice, užité a drobné grafice, kresbě a karikatuře. Několik let vedl výtvarný kroužek v Kulturním domě v Ústí nad Labem. Kolektivně vystavoval se severočeskými výtvarníky v Ústí nad Labem a v Praze. Samostatně vystavoval v r. 1960 v Teplicích a v r. 1961 v Ústí nad Labem. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Labem. Zemřel v Ústí nad Labem.