Bartoš Vlček se narodil v Růžďce a celý život zůstal s Valašskem svázán. Prostředí tohoto kraje se stalo neoddělitelnou součástí jeho tvorby. Dětství střídavě prožil v Růžďce a na Brňově, kde měl jeho otec pronajatou hospodu. V letech 1908-12 studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a potom na církevním ústavu Matice cyrilometodějské v Praze, kde se ovšem neshodl se svými učiteli, a tak maturitu musel skládat ve Svatém Janě u Berouna. Dříve, než mohl nastoupit dráhu učitele, byl odveden do armády. V dubnu 1916 narukoval na frontu k italským hranicím. V červenci byl raněn granátem a dva roky se léčil v polních nemocnicích. Byl zajat a stal se legionářem. Válečné zážitky a ohlasy válečných událostí se staly nedílnou součástí jeho díla, stejně jako zážitky z pobytu v Itálii.
Po válce započala jeho učitelská dráha v Lipníku nad Bečvou, kde byl pro své názory předmětem častých urážek a pomluv. V té době navázal kontakty se Lvem Blatným, Jiřím Mahenem, Konstantinem Bieblem, Jiřím Wolkerem a mnoha dalšími výraznými uměleckými osobnostmi. Z jeho iniciativy vznikla Literární skupina, která měla být protiváhou konzervativního Kola moravských spisovatelů a sdružení Koliba. Literární skupina, jejíž časopis Host spolu se Lvem Blatným Vlček redigoval, se stala prvním představitelem umělecké avantgardy u nás. V těchto letech přispíval Bartoš Vlček do mnoha časopisů a novin. Později se se skupinou rozešel, ale zůstal věrný jejímu programu zaměřenému na expresionismus. Zemřel v Brně při operaci, kterou podstoupil kvůli léčbě válečného zranění. Urna s jeho popelem byla přenesena na Valašský Slavín.
První verše Bartoše Vlčka vyjadřují bezprostřední okouzlení světem a jsou blízké poetice Wolkerova Hosta do domu. V dalších jeho básních je akcentována válečná tematika a italské okouzlení, výrazným prvkem v jeho díle je pak revolta proti umělému zastírání společenských problému a sociálních protikladů. Nejvýznamnější jsou jeho básnické sbírky Vzpoura samoty (1923) a Jenom srdce (1926), dále pak Slavnosti večerní (1923) a Milenci (1924). Psal také prózu, své povídky vydal v souborech Marný zápas (1925), Nevděčné lásky (1924, pod pseudonymem J. Javor) a dramata – Učeň (1924). Byl propagátorem česko-italských vztahů a významné jsou i jeho překlady z italštiny. R. 1979 vyšel výbor z Vlčkova díla Touha po životě (Profil, 1979).
Text: KOTRLA, Pavel. Časopis Texty [online]. 1999.
MIKULCOVÁ, Marie a Miroslav GRACLÍK. Kulturní toulky Valašskem. Frýdek-Místek: Alpress, 2001, s. 310.
Osobnosti.cz [online]. ©1996-2015 [cit. 2015-07-14].
Fotografie: Wikimedia Commons [online]. Bartoš Vlček roku 1925.
Další informace: Bartoš Vlček – básník Valašska. Nové Valašsko. 1973, roč. 23, č. 40 (10.10.1973), s. 4.
Bartoš Vlček. Informační zpravodaj města Valašské Meziříčí. 1986, č. 1, s. 20; 1987, č. 10, s. 26-27.
HASALÍK, Radek. K osobnostem Valašského Slavína. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2002, s. 46-47.
Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě: Su-Žv. Valašské Meziříčí: Valašské Athény, 2011, s. 73-74.
KOČÍK, René. Bartoš Vlček byl básníkem srdce a touhy, jež zůstala nenaplněna. Valašské noviny. 1997, roč. 2, č. 39 (30.9.1997), s. 5.
KOTRLA, Pavel. Bartoš Vlček – básník, prozaik. Region Valašsko. 1996, č. 9 (27.2.1996), s. 13.
KOTRLA, Pavel. Časopis Texty [online]. 1999 [cit. 2015-07-14].
Marný zápas. Informační zpravodaj města Valašské Meziříčí. 1986, č. 1, s. 20.
MIKULCOVÁ, Marie a Miroslav GRACLÍK. Kulturní toulky Valašskem. Frýdek-Místek: Alpress, 2001, s. 310.
Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí: Valašské Athény, 2000, s. 168.
VAŠUT, Stanislav. Vzpomínka na Bartoše Vlčka. Nové Valašsko. 1972, roč. 22, č. 40 (11.10.1972), s. 4.